Jako učitel jsem si uvědomoval, že učit vědomosti (tvrdé kompetence) nestačí. Hodně jsem se zaměřoval zejména na komunikační dovednosti, pod které jsem zahrnoval interpretaci mluveného i psaného slova a písemný i ústní projev.
Když jsem se setkal s projektem Kompetence pro život (KPŽ), tak jsem pochopil, jak jsem i přes svou enormní snahu v podstatě pokryl pouze část tzv. měkkých dovedností, chcete-li kompetencí. Zejména kompetenci ke kooperaci jsem rozvíjel nedostatečně, což je bohužel v našem systému školství poměrně zvykem.
Přiznám se, že mě fascinovalo pojetí, jakási „definice“ kompetencí pocházející z předchozího projektu Kompetence pro trh práce. Kompetence zde byly pojaty v podstatě jako všechny dovednosti, které zaměstnavatel chce po svých zaměstnancích tak říkajíc navíc nad rámec jejich kvalifikace (např. to, že někdo umí svařovat a jiný je skvělý účetní). Došlo mi také, že si pod některými frázemi,které si píšeme například do životopisu(např. práce v kolektivu ad.), nedokážeme nic konkrétního představit. O to horší je, pokud to nevíme ani my učitelé.
Naši žáci budou rozhodně potřebovat vedle základních znalostí také tyto dovednosti, návyky, které někdy souhrnně nazýváme kompetence. O to více, že svět se velice rychle mění a informací stále přibývá, zatímco měkké dovednosti zůstávají stejné.Kompetence se objevují i v současné školské reformě v Rámcových vzdělávacích programech (RVP).Teprve však tehdy, dokážeme-li si představit opravdu konkrétní situace, ve kterých používáte tu, či onu kompetenci (ať už ji nazýváte jakkoliv), můžeme je začít rozvíjet u svých žáků.
Metody, jak tyto situace navodit, jsou podle mě hlavním přínosem projektu Kompetence pro život.
Stanislav Knob
bývalý učitel dějepisu a ZSV na Střední odborné umělecké škole a gymnáziu v Ostravě-Zábřehu